Bude to již 17 let, co žiji v Praze a považuji ji už za svůj domov. Ale samozřejmě se vždy ráda vracím i do svého rodného severomoravského kraje, do Opavy, kde jsem žila do svých 19 let. I když jsem se k focení dostala až v Praze, spousta mých opavských přátel mi v mých foto začátcích velmi pomohla - hlavně svou důvěrou a zájmem o focení se mnou, i když jsem ještě neměla moc zkušeností a bohaté portfolio.
Focení v Opavě proto pro mne mají až sentimentální nádech a velmi si vážím každého z nich. Často to jsou mí kamarádi, kteří již mají své rodiny, a přejí si pár hezkých fotek do rámečku nebo jen tak na památku. Je to vždy moc krásná příležitost se po čase zase potkat, popovídat, posdílet aktuální radosti i starosti. A přesně tak to bylo i s rodinou mé kamarádky Markétky, se kterou jsem velkou část svého dětství strávila na baletním kroužku opavské základní umělecké školy. Máme na ty časy krásné společné vzpomínky. Z baletu jsme spolu plynule přešly do kroužku mažoretek, kde už s námi šily všichni čerti a myslím, že se s námi vedoucí kroužku dost natrápily :)
V Opavě jsme se sešli jen kousek za městem, ve vesničce zvané Vršovice (vidíte, i Morava má své Vršovice :) Je to mé oblíbené opavské místo na focení, protože je to kopec s krásným výhledem na les. Téměř na sto procent zde vždy fouká. To miluju. Malý dvouletý Oliverek samozřejmě neposeděl a celé focení proběhal. Tak to ostatně s divočákama dvouleťákama bývá a netřeba proti tomu při focení bojovat :) Společně jsme před západem sluníčka zablbli, vyfotili pár společných rodinných fotek a za půl hodinky bylo hotovo. Mám radost, že Markétčina rodina má teď po čase zase fotky, na kterých jsou celá rodina spolu, protože takové fotky jsou ten největší poklad.
